Albánské Alpy: zapomenutý kout světa, který znovuobjevují Češi

Albánie je z České republiky pravděpodobně nejsnadněji dosažitelnou exotikou. Na ulici se běžně potulují divocí psi, přímo na chodníku koupíte téměř vše a k tomu máte pocit, že vás téměř všichni chtějí okrást. Naštěstí i zde jsou místa, kam se dá schovat. Třeba Albánské Alpy, či také Černohorské Prokletje, což je defacto jedno a to samé pohoří na SV Albánie zasahující i do Černé Hory a Kosova.

Výhled

Obvyklým východiskem pro výlety do této oblasti je města Shkodra, které leží jen pár km od černohorských hranic. Odsud už je mnoho přístupových tras do různých vesnic, třeba do Valbonë, Thethu nebo Curraj i Epërm, kam jdeme my. Pro poslední dva jmenované je společné, že zahrnují plavbu po Kománské přehradě, rozsáhlém vodním dílu uprostřed hor. V hostelu za 5 € si zde domlouváme na další den odvoz do přístavu Markaj. Odjezd je v 5:30 ráno, pojede se autobusem a lodí a bude to stát 10 €. „Paráda!“ říkáme si.

Kománská přehrada

Kománská přehrada

Autobus, respektive tedy minibus, skutečně odjíždí v 5:30 a v 8 už nastupujeme na loď. Po vyplutí si jdeme jen tak pro jistotu ověřit u kapitána, že skutečně zastavujeme v Markaji. „No,“ zní jeho stručná odpověď. „But they sold us ticket there,“ snažíme se argumentovat. „Don’t care,“ uzemní nás. Trajekt evidentně zastavuje až o dobrých 15 km dál. Smiřujeme se s úvodní procházkou po asfaltu a jsme na celou Albánii dost rozezleni. Ten samý kapitán nás ale o dvě hodiny později osloví: „Guys, do you want to go out in Markaj?“ „Yes, please!“ „Ok.“ Nerozumíme této změně, ale už si na tento „albánský faktor“ tak trochu začínáme zvykat. Přistání je sice hodně adrenalinové a v civilizované Evropě by s našimi životy asi takto neriskovali, ale my jsme především šťastni, že jsme tam, kde jsme.

Dáváme si koupání v krásně chladné (a především průzračné) Kománské přehradě, ale mezitím bych měl uvést, proč jdeme zrovna do vesnice Curraj i Epërm. Ta je totiž (spolu s vesnicí Qerec-Mulaj) jedním z nejodlehlejších míst v Evropě. Nevede tam žádná silnice a cesta pěšky trvá zhruba den. Před pár lety ji objevil Honza Balák a založil projekt Albánské výzvy. Ta zde pomáhá místním vesničanům, organizuje festival, staví most a hlavně, obnovuje turistické značky. A po jejích stopách teď půjdeme.

Výhled

Výhled

Právě když si vychutnáváme nejnáročnější kopec, potkáváme poslední členy turnusu, kteří nás informují, že žádní Češi už na místě nejsou. Místo toho se na místo vypravilo stovky Albánců, kteří zde budou oslavovat život. Rozumějte, střílet. Máme štěstí, že to víme. Za prvé nejdeme stanovat přímo do vesnice, za druhé se neděsíme, když večer slyšíme střelbu z Kalašnikova. Inu, Albánie.

Přes to všechno, na další den nás kouzlo vesnice sevřené mezi hlubokými listnatými lesy ohromí. Krom pár domů obklopenými svými políčky vidíme do širé dálky jen lesy… a hory. Téměř až magický zážitek. Za 5€ si od místních kupujeme balkánský sýr a chleba, což nás bude živit další týden.

Curraj i Eperm

Curraj i Eperm

Nechceme rušit klid místních, vyrazíme po modré údolím Lumi e Plans. Úzká pěšinka, po které evidentně moc lidí nechodí, se nám mnohokrát ztrácí, ale krása místní přírody nám to zdaleka vynahrazuje. Pěšinka končí kilometrovou vertikální stěnou od údolí, ve kterém leží Theth. Právě zdolání této stěny se nám odvděčí nádherným západem slunce.

Výhled na západ slunce

Výhled na západ slunce

Přenocujeme vedle bačů a jejich stáda ovcí. Ty jako vždy hlídá pár napůl divokých psů, kterých se někteří členové naší výpravy dost bojí (dobře, jsem to já). Ráno se tedy rychle spakujeme a mizíme do Thethu. To je poměrně turistická vesnice, která leží v samostatném národním parku. Mnoho turistů se sem nechá jeepem dovézt, prohlédnou si vesnici a odjedou zpátky. My se místo toho snažíme sehnat chleba, sýr a hlavně něco sladkého.

Theth

Theth

Když všechno máme, opět pokračujeme na konec údolí, na jehož konci na nás znova čeká vertikální stěna. Že jsme v mnohem turističtější oblasti poznáme i podle toho, že za odpoledne potkáme hned 6 turistů (z toho dva jsou naši krajané, darují nám jídlo, které jim zbylo – tisíceré díky!). Také charakter hor se změnil. Namísto lesnatého údolí obdivujeme vápencové štíty. Uvažujeme, jestli na nich někdo někdy vůbec byl. Rozhodně si říkají o lezeckou expedici…

Výhled na vápencové štíty

Výhled na vápencové štíty

Opět spíme u bačů i s jejich psy. Ráno je mlhavé, ale my víme, že tohle je nás den D. Chceme vyběhnout na Maja e Jezercës, nejvyšší horu celého pohoří. Než se oblečeme, mlha zmizí a my natěšeni startujeme. Naštěstí dopředu víme, že v místě plánovaného spánku není žádná voda. Vápenec je sice velmi pěkný na pohled, ale má jisté nevýhody – není v něm voda. Doplňujeme tak u posledního pramene maximum, tj. v průměru pět litrů na jednoho.

Noční obloha

Noční obloha

Krosna docela ztěžkla, ale naštěstí ji můžeme za dvoje malinové hody, jedno sedlo a jedno klesání shodit dolů. Došli jsme totiž do údolí pod Jezercës. Převlékáme se do běžeckého, nahodíme camelbagy, které táhneme právě pro tyto případy, a vyrazíme. Čeká nás asi 800 výškových metrů.

Skrz kamenné pole běžet moc nejde, ale jakmile dojde na lezečtější části, pádíme nahoru nejvyšší možnou bezpečnou rychlostí. Trochu nás znervózní, když potkáme skupinu vedenou horským vůdcem ověšenou helmami, sedáky a ferratovými úvazky, ale ferraty v Albánii nejsou a dle našeho mínění ještě hodně dlouho nebudou, nenecháme se tím tedy znervóznit a běžíme si po svých.

Běžci na Maja e Jezerces

Běžci na Maja e Jezerces

Když se konečně přes skály a nekonečná kamenná pole dostaneme na vrcholový hřebínek, téměř se nám zastaví dech. Obloha se zatáhla, ale panoramata jsou stále exkluzivní. K tomu všemu vidíme sotva pár desítek metrů před sebou kříž s albánskou vlajkou…

Na vrcholu Maja e Jezerces

Na vrcholu Maja e Jezerces

Seběh jsou minimálně pro mě adrenalinové hody, které si patřičně užívám. Bruslit kamennými poli a na milimetr přesně došlapovat mezi ostré kameny, na to mě užije. Naneštěstí to netrvá ani 40 minut, než si na záda opět dávám 20 kilo. Teď už je to ale jen z kopce.

Běžec na Maja e Jezerces

Běžec na Maja e Jezerces

Stanujeme totiž jen pár desítek metrů od černohorských hranic, kam se nazítří ilegálně vydáváme. Za pár hodin jsme ve vesnici Vusanje a skoro by se dalo říct, že naše dobrodružství končí…

Jenže to bychom si nesměli vzpomenout, že jen 10 horizontálních a 1,5 vertikálních kilometrů od nás leží nejvyšší hora Černé Hory, Zlá Kolata. Z šesti členů naší výpravy jdeme jen dva, ale o to víc jsme natěšeni. Naposledy si nasazujeme camelbagy, schováváme krosny a přes značnou únavu vybíháme nahoru. Cestou potkáme cca 50 lidí – a tak 40 z toho jsou Češi. Radši už zdravíme „Ahoj“.

Rozcestník píše 6,5 hodiny, my to stlačíme pod 1:50. Z vrcholu je navzdor docela špatnému počasí vidět předaleko, ale přesto nás dost zklamal – je to jen hromada kamení bez jakéhokoli znaku nejvyšší hory. Dolů už to navíc taky moc nejde, únava z týdenního treku se holt nashromáždila. Když se ale naskytne techničtější pasáž, neváháme si ji užít.

Panorama ze Zle Kolaty

Panorama ze Zle Kolaty

A tak, o dalšího hodinu později, naše putování končí. Bylo to přes 70 kilometrů, k tomu asi 6 vertikálních, ale nelitujeme. Opuštěnější pohoří už asi těžko v Evropě najdeme. Některé momenty byly děsivé, některé překvapující, některé překrásné, ale vše dohromady tvořilo perfektní mozaiku zážitků. A jestli se sem ještě někdy vrátit? Určitě. Vždyť většina vrcholů tu nemá ani jméno…

Byl to super článek? Sdílejte ho na Facebooku ... a přidejte hodnocení:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars

Napište odpověď