Cestopis Gruzie (II. část)

noze728x90.jpg
pod ledovcem Chara

pod ledovcem Chara

23. července

panoramata

Ráno jsme si dopřáli luxus a spali cca do 8:30. Přemístili jsme stany za další potok, aby nestály tak moc u cesty a nelákaly zloděje a vyrazili krásně na lehko podívat se na ledovcovou morénu. Měla být asi 5 hodin cesty na úpatí hory Chara. Cesta se táhla dlouho po rovině a všude létalo hrozně moc otravných hovad. Ta k našemu nemilému překvapení neubývala ani s přibývající nadmořskou výškou. Nahoře nás čekal trochu obtížný úsek po suťovisku. Kameny se občas nepříjemně uvolňovaly a suť pod nohama ujížděla, ale nakonec jsme všichni ve zdraví přežili. Jediná Martiny hůlka to odnesla ohnutím. Nahoře jsme ve stínu pod velkým kamenem poobědvali a usoudili, že chodit dál už není bezpečné a proto se vrátíme dolů k potoku ke stanům. Ty naštěstí zůstaly netknuté na svých místech a tak jsme je postavili na původní místa, vykoupali se a čekali, až zapadne slunce, abychom v chládku uvařili večeři.

24. července

čuníci :)

Budíček proběhl v půl 7 a v 8 už jsme sbalení odcházeli směrem do Iprali. Bylo pořádné vedro, slunce pražilo a obloha byla bez mráčku. Šli jsme po prašné cestě a každé projíždějící auto nás zasypalo jemným nepříjemným prachem. Před polednem jsme našli malý lesík, ve kterém jsme si dali oběd a asi hodinovou siestu. Já jsem po jídle klasicky usnula a kluci byli na průzkumu. Objevili opuštěnou místní školu. Po jejich návratu jsme pokračovali v cestě. Prošli jsme malou vesnicí, ve které téměř nic nebylo. Jen pár domků a naštěstí pro nás jakýsi improvizovaný kohoutek s tekoucí pitnou vodou. Pokračovali jsme dál v cestě, až jsme narazili na krásné místečko na stanování. Nad cestou byl krásný palouček s výhledem na celkem velké vodopády. Ideální místo na přespání. Voda byla čistá, že se dala pít a pod vodopády se dalo osprchovat. Rozdělali jsme oheň, abychom zahnali ta příšerná otravná hovada. Sice jsme byli trošku očouzení, ale aspoň to tak nekousalo. Tomáš dokonce nebyl líný a vylezl na protější svah, aby mohl udělat nějaké pěkné fotky.

25. července

u vodopádu

u vodopádu

Ráno jsme si přispali a někdo si ještě užíval ranní sprchu pod vodopádem. Z místa jsme odcházeli až kolem 11 hodiny = v největším vedru. Čekal nás výstup do sedla Kchundery, převýšení asi 700m. Dalo nám celkem zabrat. Nahoře jsme dali oběd, ale dlouho jsme na přímém slunci odpočívat nevydrželi. Martina zjistila, že jí zplesnivěl chleba, ale Alešovi to vůbec nevadilo a pochutnával si na něm. Podle mapy i toho, co bylo ze sedla vidět, to vypadalo, že bychom dnes mohli zakempovat u krásného jezera. Nahoře bylo kromě nás i několik dalších „turistů“. Třeba pán s malým kufrem na kolečkách. Ten nás vzhledem k terénu dost překvapil. Pak další, kteří nás varovali, že budeme muset brodit řeku a že to bude dost nebezpečné. Týpkovi s piercingem v obočí jsme to ale moc nevěřili a mysleli, že to bude OK. Sestoupili jsme ze sedla, nebyla to zrovna příjemná cesta, neskutečné množství hmyzu, hovada, obrovské divné mouchy, všichni kousali jako svině.

ledovcová řeka

ledovcová řeka

Prodírali jsme se vysokou trávou, bodláky, nějakými rostlinami s obřími listy a křovím. Byl to zvláštní kontrast, my ve vedru v „džungli“ a nad námi se tyčily hory se zasněženými vrcholky. Když jsme sešli k řece, zjistili jsme, že její přechod asi nebude možný. Zkoušeli jsme hloubku hůlkou a bylo jasné, že nemáme šanci. Tomáš a Aleš se vydali proti proudu, ale prostě to nešlo :(. Na nás ostatní na plácku u vody čekalo opět hejno krvelačných hovad. Nakonec jsme to vzdali a vydali se po proudu dál. Za chvilku jsme našli plácek mezi řekou a tam jsme se rozhodli utábořit a počkat na ráno kdy by řeka neměla být tolik rozvodněná kvůli tajícímu ledovci. Bylo nutné okamžitě rozdělat oheň, jinak by nás hovada snad sežrala. Trochu jsme se vykoupali v potůčku, to mě sice trochu ochladilo ale na dlouho. Stín nikde nebyl a mě z vedra nebylo moc dobře. Zalezli jsme s Lukym do stanu a čekali až slunce a hovada zalezou. Asi za cca hodinu jsem vylezla úplně uvařená. Venku už ale bylo lépe. Po západu slunce jsme se dali do vaření. Slepičí a následně knedlíčková polévka mě vrátily energii. Objevili se zde také místní mladíci – asi 4, kteří se do té ledové řeky vrhli. Hrozně u toho křičeli, byli úplně celí promáčení, ale dostali se na druhou stranu. Jeden se přišel ohřát k našemu ohni a nemohl ani mluvit jak byl zmrzlý. Ostatní zatím rozdělávali oheň. Udělali celkem velkou vatru a sušili se. Za chvíli přišli poprosit, ať jim pomůžeme se stavěním stanu. Večer ze svých promočených malých batohů vytáhli víno, chleba (nechápu jak ale nenamočený) a sýr a podělili se s námi. Měli celkem veselo. Já jsem usínala za jejich hlasitého zpěvu.

26. července

večerní siesta

večerní siesta

Ráno jsme si přivstali a celkem dobře se nám povedlo řeku přebrodit. Voda byla opravdu ledová a chvílemi sahala do půlky stehen. Nohy jsme měli zmrzlé a brněly nás a Karel přemýšlel o omrzlinách. Znovu jsme obuli pohorky a po menším zdržení kvůli přerovnávání bahotu a oblepování puchýřů jsme zas vyrazili. Já jsem si alespoň vyzkoušela jaká je otrava na někoho čekat. Tomáš, Aleš a i Luky mi hned neváhali připomenout jak na mě kdy a kde dlouho čekali. Cestou jsme ve vesnici Adishi doplnili zásoby místního placatého kulatého chleba. Prodala nám ho paní v jednom z místních domků za 2,5 LARI. Tomáš od ní nakoupil ještě celou misku sýrů i pro ostatní, kteří dorazili později. Nějaký místní kulatý slaný sýr a pak spletené sýry podobné korbačikům. Aleš mezitím objevil další „obchod“ kde nám prodali nějaké červené ovocné víno a další sýr. Těšili jsme se, že si večer uděláme „party“. Čekala nás ale ještě dlouhá cesta a slunce pražilo. Chtěli jsme dojít do sedla a někde pod ním postavit stany. Nejdřív vedla cesta trochu lesíkem s příjemným stínem. Byl zde i potok na doplnění vody. Aleš našel velkou houbu, kterou si nesl na batohu a celou cestu vymýšlel na jaký způsob si jí udělá :). Dokonce jí přikryl ručníkem, aby mu jí sluníčko nezničilo. Jen jsme nenašli turistickou značku, tak jsme celou cestu museli odhadovat. Bylo tu několik rozcestí a většinou jsme se rozhodli špatně. Našli jsme fakt širokou cestu, vypadala, že určitě musí vést naším směrem. Najednou ale z ničeho nic skončila a my jen koukali. Tomáš se šel ještě podívat cestičkou dolů, ale ta se nám nelíbila. Byla tam spousta nízkých keřů rododendronů a prodírat se jimi se nikomu nechtělo. Hlavně jsme se báli, abychom se nemuseli vracet ještě větší kus. Tak padlo rozhodnutí vrátit se. Celkem dost jsme sestoupali a teď jsme to museli vylézt zase zpět. Nakonec jsme po nějaké době našli malý plácek na postavení stanů. Dolů vedl strmý bahnitý svah k potůčku. K mému obrovskému zklamání se v něm nedalo koupat. I pro pitnou vodu se muselo jít celkem kus proti proudu, protože potokem chodily krávy. Rozdělali jsme ohýnek a dali se do hodování a popíjení vína. Nakonec jsme na ohni opékali kousky chleba se sýrem a cibulí. Byl to příjemný večer.

celovky728x90.jpg

Byl to super článek? Sdílejte ho na Facebooku ... a přidejte hodnocení:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars