Dobrovolnictví na Kavkaze aneb poznej Gruzii jinak!

noze728x90.jpg

Rádi byste strávili dovolenou aktivně a ještě z toho měli dobrý pocit? Pak je tzv. help-camp Tušetie, český dobrovolnický projekt v gruzínských horách právě pro vás. Hlavní náplní letošního, v pořadí již sedmého halp-campu, bylo především značení turistických tras.

Sovětská mašina, která nás dovezla do Omala

Sovětská mašina, která nás dovezla do Omala

Vyhlídková kadibudka

Tušetie, region na severovýchodě země obklopen ze dvou stran Ruskem, má pověst jednoho z nejodlehlejších míst Gruzie, které masivním turismem rozhodně netrpí a  kde si místní stále ještě uchovávají jakž takž tradiční způsob života. Jak stoupáme v terénních autech po klikaté nezpevněné silnici vzhůru do hor, je jasné, proč. Silnice přes průsmyk Abano (2950 metrů nad mořem), která spojuje gruzínskou nížinu s Tušetií, byla označena televizí BBC za jednu z nejbezpečnějších silnic na světě. Omalo, hlavní vesnici v horách od nížiny sice dělí pouhých 20 km vzdušnou čarou, po silnici už to je 70 km a celá cesta zabere v lepším případě, když vyjde počasí, něco přes pět hodin.

Silnice přes průsmyk Abano

Silnice přes průsmyk Abano

Rokle pod námi jsou čím dál tím hlubší, vzduch chladnější a tu a tam vjedeme do mlhy. Občas míjíme stožár elektrického vedení, avšak nepotažený dráty, pozůstatek sovětských pokusů zavést do Tušetie elektřinu, a tedy i civilizaci. Jsme už pořádně rozsezení, když se poprvé objeví kamenné věže hradu Keselo, symbolu celé oblasti, který se tyčí nad centrální vesnici Omalem.

Kousek od vesnice stavím stany. Tohle bude po dobu dvou týdnů náš domov. Čtrnáct dní ve stanu možná nemusí znít lákavě, kdybyste ale viděli ty výhledy… Mít možnost pobývat na tak jedinečném místě je vlastně luxus. Na jedné straně hrad Keselo, na straně druhé monumentální vrcholy Kavkazu na druhé straně údolí. Pak ani nepřekvapí, že tu kadibudka nemá dveře, krásnější výhled při vykonávání potřeby snad ani nemůžete mít…

České značky na Kavkaze

První dny jsem strávil archeologickými vykopávkami na Keselu. Kopání za ostrého pálení slunce a prudkého kavkazského větru, házení kýblů kamení do propasti. Odměnou je překrásná scenérie, která se prostě neomrzí.

Krávy s hradem Keselo v pozadí

Krávy s hradem Keselo v pozadí

Ale jak už zaznělo v úvodu, hlavní náplní práce bylo letos značení turistických značek. Dosud v Tušetii žádné značky pro pěší nebyly a museli přijít Češi, aby tu vyznačili základní síť tras. Práce je to hezká, protože spojujete příjemné s užitečným. Za pár dní máte značnou část oblasti prochozenou a navíc ještě pomůžete místním (malé guesthousy vynáší o dost více než pasení ovcí…).

Značí se v zásadě klasicky “po česku”, tedy jeden barevný pruh lemovaný dvěma bílými. Dovedete si představit, že pracovní morálka není v Gruzii nijak vysoká. Většinu dopoledne strávíme čekáním na místní, tedy na řidiče a rangera z národního parku. Jsme rozděleni do skupinu po třech, každá skupina značí jinde. Řidič s naším průvodcem konečně přijíždí, bereme rukavice, pilku, barvy a batohy, nasedáme do prastaré sovětské “mašiny” a jede se. Řidič nás zaveze na místo, odkud začneme značit (ranger nám ukazuje cestu). Za den se stíhá zhruba deset až patnáct kilometrů.

To nejlepší nás čeká ale až po práci. Příroda je tu nesmírně krásná, ale kam se hrabe na pověstnou gruzínskou pohostinnost? Naši průvodci nás k večeru zavezou k sobě domů nebo k někomu známému, nabídnou (nebo vnutí?) poctivý ovčí sýr, chleba a hlavně: domácí víno a pálenku ze šlupek hroznů, pověstnou “čaču”. Četné přípitky se prostě nedají odmítnou a co je ještě horší, alkoholu se nebrání ani řidič. Cesta zpět do tábora je proto fakt “veselá”, ale V Gruzii to není nic výjimečného, víno jako by se na stavu našeho řidiče skoro ani nepodepsalo.

Mnohem víc než jenom práce

Help-camp ale nabízí mnohem víc než jenom značení či jinou práci (jestli to vůbec můžeme za práci označit, oproti sezení v kanceláři jde spíš o odpočinek). Každopádně, pobyt strávený na Kavkaze byl hlavně plný nevšedních zážitků. Skuteční fanoušci outdooru by si užili neděli v polovině help-campu, kdy jsme se vydali na koních k průzračnému jezeru Oreti. Pár statečných se ještě rozhodla vylézt na horský hřeben, kudy vede hranice a na jehož druhé straně už je ruský Dagestán.

výšlap k ruské hranici

výšlap k ruské hranici

Ke konci, kdy už bylo vše plánované zaznačeno, jsme se jen tak toulali po horách, abychom změřili časovou náročnost jednotlivých tras (do budoucna bude využito na rozcestníky). Po cestě jsme museli odhánět agresivní ovčácké psy, několikrát jsme se ztraili a na noc jsme přespali ve vesničce Gogrulta, u člověka, kterému všichni říkají Sokratés. Vesnice je možná silné slovo, bydlí tu jen dvě rodiny, shluk několika kamenných stavení. Za to ale nemohla být lépe položená, výhledy jsou ze tří stran na dvě různá údolí. Západ slunce a spát. K snídani se posilníme mastnými sýrovými plackami a čačou (na žaludek opravdu ne nejlepší kombinace, hlavně takhle po ránu…) a jdeme dál…

S výčtem zážitků, na které opravdu jen tak nezapomenu, bych mohl pokračovat ještě hodně dlouho. Myslím ale, že stačí dodat: help-camp v Gruzii se rozhodně vyplatí, i když za práci nedostanete ani korunu zaplaceno. Dobrovolničení je zkrátka jedinečnou příležitostí jako poznat cizí zemi z jiné, méně turistické a více opravdové perspektivy.

Po celých čtrnácti dnech zase přijely džípy nahoru a my se museli rozloučit s výhledem, hradem i kadibudkou. Cestou dolů naši náladu plnou nostalgie a melancholie obveseloval otřesný ruský pop.

Jak se na helpcamp přihlásit?

Pokud vás článek zaujal, tak není nic jednoduššího než se příští rok přihlásit na stránkách http://tusetie.webnode.cz. Za práci sice nedostanete ani korunu, letenku, jídlo a vše ostatní si musíte sami zaplatit (jen cestu do hor džípy hradí místní národní park), přesto vynaložené finance a námaha opravdu stojí za to!

celovky728x90.jpg

Byl to super článek? Sdílejte ho na Facebooku ... a přidejte hodnocení:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars