Ferraty v Totes Gebirge

noze728x90.jpg

Říká se, že nejlepší jsou „hurá akce“. A je tomu tak. Jednoho zářijového dne nás napadlo, že by nebylo špatné se před začátkem nového semestru ještě někam podívat, počasí slibovalo sluníčko, našli jsme cílové místo, nabalili auto a druhý den v podvečer jsme vyrazili směrem Dolní Dvořiště – Linz – Hinterstoder. Naším cílem byla jedna z nejbližších Aplských oblastí Totes Gebirge (v překladu Mrtvé hory) vypínající se nad známým lyžařským letoviskem Hinterstoder.

Na místo jsme dorazili hodinu po půlnoci, unaveni po náročné cestě, kdy nám téměř celou dobu hustě pršelo. Našli jsme parkoviště na konci městečka, odkud začíná značená cesta k horské chatě Prielschutzhaus (1420 m). Naším cílem bylo se tu zdržet dva dny a zdolat ferratou dva nejvyšší vrcholy Totes Gebirge, které jsou z chaty jako na dosah ruky.

Vyrážíme ráno po snídani. Cesta z parkoviště v Hinterstoderu (600 m) vede nejprve přes most nad řekou Steyr, poté dlouho malebným údolím kolem několika usedlostí. Cestu nám zkřížil jen pár koní a osel, kteří se vydali na procházku. Nad námi se majestátně vypínal vrchol Spitzmauer (2446 m), cíl dnešní cesty a Grosser Priel (2515 m) nejvyšší hora Mrtvých hor a náš cíl na druhý den.  Na konci údolí míjíme ukazatel, který směřuje buď k horské chatě, nebo k nákladní lanovce, kterou si můžeme nechat vyvést věci na chatu. My si ale vše neseme sami a s batohy na zádech začínáme strmě stoupat po skalním terénu.

Nikam nespěcháme a kolem jedenácté dopoledne přicházíme na horskou chatu Prielschutzhaus. S příjemným personálem domlouváme přenocování a v místnosti tomu určené necháváme část našich věcí. Teprve kolem poledního, navzdory všem pravidlům a poučkám o pohybu v horách se vydáváme najít nástup ferraty na Spitzmauer. Hned kousek nad chatou jsou přehledné ukazatele, které nás neomylně nasměrují k nástupu. Tam se dostaneme asi po hodině a půl pochodu. Ferrata Stodertalersteig na Spitzmauer nám dovolí překonat 260 výškových metrů. Její obtížnost je B (ze stupnice A – E). Jedná se tedy o poměrně lehkou ferratu na rozcvičení, která je velmi dobře zajištěná ocelovým lanem, na hodně místech se setkáme s kramlemi i žebříky. Na konci ferraty se zapisujeme do vrcholové knížky a vydáváme se strmým suťoviskem na samotný vrchol Spitzmaueru. Po půlhodině už stojíme na vrcholu a kocháme se krásnými výhledy po okolí. Sluníčko, nad námi jen pár mráčků, naprosté bezvětří a samozřejmě pohádkové výhledy. Za dobré viditelnosti je vidět masiv Dachsteinu. Bohužel nás tlačí čas, proto se vydáváme zpátky dolů na chatu.

Sestup volíme už ryze turistický. Sestupujeme ze sedla, kde končila ferrata, ale na druhou stranu, než po které jsme stoupali nahoru. Právě sestup a návrat zpátky na chatu je z celého výstupu na Spitzmauer snad to nejtěžší. A právě tady, když obcházíme Spitzmauer, abychom se dostali zpátky pod nástup ferraty, zjišťujeme, proč se tento kout Alp nazývá Mrtvé hory. Přecházíme přes rozlehlé kamenité pole, téměř žádná zeleň, jen rozměrné ploché  stupně, po kterých následujíc značení kličkujeme. Dechberoucí pukliny a průrvy v nich nám dávají pocit, jako bychom se snad pohybovali po ledovci a míjeli ledovcové trhliny. Na chatu se po dlouhém pochodu dostáváme naštěstí ještě za světla chvíli před soumrakem. Pokud vás tlačí čas, a zejména pokud se pohybujete v horách naprosto sami, bez zástupu jiných turistů, se kterými byste se na ferratě míjeli, dá se doporučit sestoupit ferratou i dolů. Určitě by to cestu zpět výrazně urychlilo. Ovšem druhá strana Spitzmaueru, přes kterou vede sestupová trasa má své zvláštní kouzlo.

Druhý den ráno nás opět vítá sluníčko. Naplánovali jsme si těžší výstup a to ferratou Bert-Rinisch-Steig s označením C/D na vrchol Grosser Priel. Průvodce říká, že překonáme 650 výškových metrů a cestou nás čeká množství dlouhých někdy i převislých žebříků, ale i traverzování plotnových úseků. Podle našich informací je to náročná ferrata, která důkladně prověří fyzičku a sílu v rukách. Pomyšlení na převislé žebříky a další záludné úseky, kde je zapotřebí hlavně síla rukou mi vhání strach do očí. Ale vyrážíme! Nejprve je nutné zdolat kratší výšvih a přelézt na druhou stranu hřebene. Tady už střídavě stoupáme a klesáme a traverzujeme a tak stále dokola. Ferrata je poměrně dlouhá a lezce důkladně prověří, zejména co se vytrvalosti týče. Ale téměř po celé své délce nabízí krásné výhledy do údolí Hinterstoderu. Ocelová lana ferraty vedou téměř až k velkému červenému vrcholovému kříži. S ním přichází i radost, že jsme zvládli ferratu na nejvyšší horu Totes Gebirge. Cesta nahoru nakonec nebyla tak náročná, jak jsme se obávali, je potřeba překonat několik složitějších úseků, ruce dostanou zabrat, ale průměrně zdatný jedinec, který se nebojí výšek a exponovaného terénu cestu zvládne. Z vrcholu vidíme druhou stranu pohoří, která nám dosud byla ukrytá. Nezbytné foto, malá svačinka a už spěcháme zpět, protože vidíme, jak se k nám hrnou mraky. Sotva vyrazíme, vrcholový hřeben, po kterém se přechází k sestupové trase, zahalí hustý závoj mraků, naštěstí víme směr, kudy máme jít, a mraky se rozfouknou a víc už nám cestu neznepříjemňují. Cesta dolů vede po turistické výstupové trase, narazíme tu ještě na několik krátkých úseků zajištěných ocelovým lanem. Co chvíli slyšíme padat kamení, které se uvolňuje z vrcholu, sice se zdá, že kameny padají na druhé straně, než se my pohybujeme, ale pro všechny případy je lepší sestupovat s helmou stále na hlavě. Stejně tak jako nástup k ferratě, ani sestup není tak dlouhý jako předchozí den a zabere něco přes hodinu. Oproti čtyřhodinovému zpátečnímu pochodu minulý den je to příjemná změna.

Dorážíme na chatu, chvíli si odpočineme a vydáváme se zpět k našemu autu, které na nás čeká v Hinterstoderu na parkovišti. Sestup z chaty je stejnou trasou, jako jsme šli nahoru, víme tedy, co nás čeká, po celém dni je ale poměrně únavný.

Totes Gebirge jsou krásným malým koutem Apl, který se dá celý poznat za dva až tři dny. Navíc jsou v podstatě za humny, z hraničního přechodu Dolní Dvořiště je to do Hinterstoderu asi 140 km. My jsme zvolili výjezd za zajištěnými cestami, ale stejně tak dobře lze uskutečnit jejich přechod. Trasy jsou poctivě značené ukazateli a barevnými značkami. Mimo hlavní prázdniny ani není nutné si rezervovat místa na horských chatách. I v horách jsme se začátkem září pohybovali naprosto sami. Za dva dny jsme z dálky zahlédli jen dvě malé skupinky lidí, zato kamzíky jsme potkávali téměř na každém kroku. Klid a pohoda na nás dýchaly ze všech stran.

celovky728x90.jpg

Byl to super článek? Sdílejte ho na Facebooku ... a přidejte hodnocení:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars