Na přelomu jara a léta se v Mladé frontě objevila soutěž o několik cen a tou hlavní byly 3 noci v rakouských Korutanech. Pečlivě jsme vyhledali odpovědi na všechny otázky a s nadějí odeslali mail s odpověďmi. Týdny utíkaly, léto bylo v plném proudu a na soutěž jsme už téměř zapomněli, když jedno odpoledne zvoní telefon a na druhém konci nám paní oznamuje skvělou zprávu- vyhráli jsme hlavní výhru a můžeme si pomalu začít balit trekkingové oblečení.
Neděle 7. října 2012
Naše dobrodružství začalo 7. října, kdy jsme v 8 hodin ráno vyrazili z Regensburgské vysokoškolské koleje směr Korutany. Měli jsme před sebou zhruba 4 hodiny cesty ve strašném lijáku. Kolem poledne jsme dorazili do cíle- do malebné vesničky Mallnitz. Jen co jsme zaparkovali a obhlídli náš pokoj s výhledem na zasněžené vrcholky, přestalo pršet. Nic nám proto už nebránilo ve výletu.
Naše první kroky ve Vysokých Taurách směřovaly na jedny z nejkrásnějších rakouských vodopádů- Raggaschlucht.
Jelikož bylo po sezóně, za celé zhruba 4 kilometry dlouhé cesty romantickou skalní propastí jsme nepotkali živáčka. Cesta nahoru vedla po dřevěných lávkách a schodech v těsné blízkosti hlučných a mohutných vodopádů. Cesty klouzaly, museli jsme jít za sebou v odstupu, avšak není se co divit, voda byla tak blízko nás, že jsme si nebyli jistí, zda prší, či na nás dopadají kapky z valící se vodní masy říčky Ragga. Foťák jsem si z obavy o svůj fotografický poklad tiskla pod bundou, ale fotografické nadšení mě donutilo ho každou chviličku vyndávat. Zdržovala jsem tím, vím, ale každý fotograf toto počínání jistě chápe. Po více jak hodině jsme se s lehce namoženými stehny z tolika schodů a mokří potem a z vodopádu dobrali na vrchol rokle, kde se před námi otevřely hory. Ten den nebyla velká viditelnost, ale to nebránilo spokojenému pocitu z pobytu v krásné horské přírodě. I tady jsme udělali několik fotek a pomalu se vraceli zpáteční stinnou lesní cestou. Čichali jsme čerstvý vzduch, pozorovali nepočitatelné množství hřibů a těšili se na odpočinek po dlouhé cestě v sauně a vířivce.
Pondělí 8. října 2012
Následující ráno jsme vyrazili s místním průvodcem po okolní přírodě. Žádné všemi turisty známé trasy, žádné davy návštěvníků. Jen my tři a náš vandr s batůžkem na zádech a foťákem kolem krku. Během asi čtyř hodin jsme šli lesem, po loukách a pastvinách, hladili si krávy, několikrát šlápli do kravince, přelézali ploty, viděli úžasná obrovská mraveniště, kochali se nezničenou přírodou, nasávali horský vzduch, užívali si sluníčko tohoto krásného dne.
Hodně jsme fotili a na vyšlápnutém kopci jsme si vychutnali místní specialitu- bylinnou limonádu Almdudler a po celou dobu jsme poslouchali vyprávění našeho „vandrovníka“, který nás seznamoval s tamějšími zajímavostmi, ukazoval hříčky přírody a s radostí odpovídal na naše zvídavé otázky. Lehce po poledni jsme byli zpět plní nadšení a radosti ze slunného dne.
Náš plán na odpoledne- zubačka, bohužel padl, jelikož spousta výletních možností končila sezónní provoz předcházející den. Bohužel. Co teď? Po delší debatě vyhrála Grossglockner Hochalpenstrasse- tedy vysokohorská silnice kolem nejvyšší rakouské hory Grossglockner. Na asi 48 km dlouhé cestě je několik zastávek a každá z nich nabízí jiné pohledy a jiné možnosti trávení času. Na několika z nich můžete navštívit muzea a naučné stezky, na jiných se jen nabažit přírodou rakouských alp, či si dát něco dobrého k jídlu nebo pití. Přes léto, což se nás bohužel netýkalo, zde není nejmenší problém spatřit sviště.
Velmi se jim tu daří a i proto jsou sviští suvenýry velkou atrakcí. Nezastavovali jsme na všech zastávkách, ale nevynechali jsme jednu z nejoblíbenějších, s vyhlídkou Kaiser Francz Josefs Höhe, kde se před vámi otevře ledovec. Odsud jsme pokračovali dále. S občasným zastavení m, neustálým focením, a to i z auta za jízdy, projetím dlouhého tunelu skálou, jsme vyjeli strmé a velmi úzké silničky, abychom nakonec ve zdraví dorazili do bodu, kde spatříte 30 třítisícovek a máte pocit,jako by byly jen pár metrů před vámi.Celé Taury vám leží na dlani. Údajně je tu ten nejhezčí pohled, jaký vám tato cesta může nabídnout. Po tomto zážitku jsme se už chystali zpět do hotelu. Bylo hodně hodin, sluníčko se schovalo a byla už velká zima. Sedli do auta, rozjeli se „domů“ a ještě naposledy jsem s nadšeným výrazem pozorovala, jak během pár metrů dokáže příroda změnit ráz. Chvilku před sebou vidíte lesy, jen pár okamžiků poté nic, jen kámen a možná trochu mechu, následně vodopády, potom pro změnu sníh a takhle se prostředí mění po celé trase. Ideální tip pro zážitky plné nadšení.
Úterý 9. října 2012
Třetí den ráno jsme měli jasno- dnes to bude ledovec, konkrétně Mölltaler Gletscher, vysoký 3 tisíce metrů. Nasadili jsme čepice, rukavice, zachumlali se do šály a nedočkavě čekali na odjezd nejdelší podzemní pozemní kolejové lanovky, která téměř 5 kilometrů zvládne za 8 minut.
Na konci se ocitnete ve výšce 2200 metrů. Je to hranice, kde přestávají růst stromy a oblast je poseta jen jezírky. Krátce jsme se prošli, udělali spoustu fotek a připadali si jak v zemi nikoho. Mimo vody, kamenů a mraků tu nebylo nic. Pak jsme pokračovali ještě výš. Šestimístná kabinková lanovka nás během krátkého okamžiku odvezla do výšky 2800 metrů. Strašně tu foukalo. Jen pár metrů před námi byla sjezdovka s lanovkou, která funguje celoročně a pár lyžařů na ní. I tady se kolem vás rozprostírá na 30 třítisícovek, ale nám se počasí bohužel rychle kazilo. Sluníčko nám nepřálo a tak jsme stihli udělat několik fotek, projít těch pár metrů kolem dokola, když během okamžiku začalo hustě chumelit a zima nám lezla pod nehty. Otočili jsme se a rychle hnali zase dolů „do civilizace“. Omrknout jsme ale stihli včas vše.
Cestou zpět do Mallnitz jsme „zabloudili“ na další vodopády, tentokrát menší, avšak i tak krásné- Groppensteinschlucht. I tady jdete po dřevěných lávkách a schodech, ale trasa roklinou už není tak dlouhá a náročná. Cesta vede podél řeky, vodopádů, chvílemi hodně vysoko nad vodou, ale stále nádhernou a neponičenou přírodou, kde se na každém kroku kocháte výhledy. Zpět se můžete vrátit stejnou cestou nebo po silnici. Zvolili jsme druhou variantu. Na trase jsme minuli statek, ze kterého majitelům utekla ovečka a pochutnávala si na okrasných květinách v květináči. Vyhýbali jsme se traktoru, cítili hnojené pole a ke konci cesty jsme šli kolem hradu, jejž jsme každý den obdivovali ze silnice. Bohužel dovnitř nakouknout dovnitř není možné, je v soukromém vlastnictví. Toho dne počasí nebylo tak přívětivé jako den předcházející, ale pršet naštěstí začalo až poté, co jsme otevřeli dveře hotelu.
Tímto se náš pobyt nachýlil ke konci. Už si jen zabalit, užít si poslední večer v sauně a následující ráno se vydat na cestu.
Středa 10. října 2012
Cestou sem, kdy jsme se ještě těšili na 3 dny v horách, jsme volili variantu hory objet po 100 kilometrů dlouhé vysokohorské silnici za poplatek, nicméně zpět jsme z Mallnitz jeli vlakem. To byl zážitek! Vjedete na nákladní vagon, kde auto zaparkujete, sami si sednete do vlaku a během 10 minut překonáte 9 km dlouhý tunel napříč taurským pohořím. Ušetříte si 100 kilometrů cesty a ještě máte o čem vyprávět.
Naše poslední zastávka před návratem do reality plné povinností byla v deštivém Salzburgu. Prohlídli jsme si Salzburský chrám, navštívili obchůdek s pravými Mozartovými kuličkami od Fürsta, prošli staré město a už nás čekala poslední část cesty domů.
Jmenuji se Eliška Marková, studuji navazující politologii a jsem dítě revolučního roku. Bydlím v České Lípě, ale mé srdce stále tíhne k zahraničí. Mimo kratších dovolenkových pobytů jsem strávila tři měsíce na skotských malinových polích obklopena nádhernou přírodou a semestr …
