Nízké Tatry na podzim

noze728x90.jpg

Zastávka v Podturni u Liptovského Mikuláše vůbec nevypadá na to, že by v ním měl zastavovat mezistátní rychlík. Pokud si nedáte pozor stanici snadno přejedete a skončíte jako my v Liptovském Hrádku, který naštěstí není od Podturni tak daleko, aby náš omyl nenapravil rychlý řidič. Ostatně i zbytek výpravy cestující vozem nabral zpoždění, takže jsme nebyli za „brzdy“. Vlastní start výletu pak proběhl z Liptovského Jána od hotelu s mnohoslibným názvem Ďumbier.

Hned z kraje nás čekal příkrý výstup rozbahněnou sjezdovkou, který nám alespoň nahnal spoustu výškových metrů. Bohužel s přicházejícím soumrakem se začalo horšit počasí a mimo les nám silný vítr ženoucí sníh s deštěm dával co proto. Nakonec jsme se rozhodli schovat se před tou slotou ve stanech, i když nám to nabourá časový plán. Ostatně když se po pár hodinách vyjasnilo naskytl se nám nádherný pohled do údolí plného světel a východ měsíce v úplňku byl jak z hollywoodského spektáklu. Myslím, že za to zdržení to stálo.

Výhled z Poludnice

Výhled z Poludnice

Ráno jsme vyrazili časně, abychom dohnali ztrátu z předchozího dne. Z místa, kde jsme tábořili, to bylo k cíli naší cesty – Ďumbieru – osm netto hodin v letních časech, kdy nekloužete z kopce i do kopce. Obloha zůstala jako vymetená i po východu slunce a chvílemi se dalo jít i v tričku. První nás čekaly vrcholy Poludnice, které skýtají pětihvězdičkový výhled po okolí a za jasného počasí si můžete na Vysoké Tatry a Roháče doslova sáhnout. Rozhodně doporučuji sem zajít. Stezka navíc vede kolem i skrz množství krasových útvarů, které také stojí za pohled. Při sestupu do sedla nás ovšem nemile překvapil polom, který se nedal obejít, a pro překonání vyžadoval dost síly a obratnosti. Pro méně zdatnou výpravu by mohl znamenat konečnou a návrat. Podle stavu padlých kmenů asi nebyl polom čerstvého data, ale s jeho odstraněním ze stezky si zatím nikdo práci nedal. Všimli jsme si také množství medvědích stop vytlačených do sněhu. Podle jejich četnosti bych typoval na horečnou přípravu na zimní spánek, ale žádný z chlupáčů evidentně netoužil po rozšíření jídelníčku o českého turistu.

Medvědí stopa v Nízkých Tatrách

Medvědí stopa v Nízkých Tatrách

Na hřebeni pod Krúpovou horou nás zastihl prudký vítr nesoucí mléčně bílý opar, který okamžitě snížil viditelnost na pár desítek kroků. Za takových podmínek jsme se rozhodli výstup na Ďumbier odložit na neurčito a vydali se přímo ke Štefánikově chatě. Sestup za svitu čelovek po cestě z lámaného kamene byl o zlomkotník, i když na ní naštěstí neležel zledovatělí sníh jen nepříjemně mazlavé a kluzké bláto. Nakonec jsme tepla horské ubytovny dosáhli všichni a bez zranění. Vyloupla se před námi ze tmy z ničeho nic. Kdyby měli zhasnuto, tak ji snad mineme. Utaháni luxusem teplé kyselice, studeného Corgoně (v akci :) a sprchy jsme šli na kutě stejně brzy, jako jsme ráno vstávali. Tedy až na jednoho odvážlivce, který se rozhodl nejít spát, dokud v šenku nezavřou.

Ráno nakonec nikdo nevstal a na vrchol Ďumbieru se nešlo. Viditelnost byla pořád stejně špatná. Aspoň jsme měli dost času dojít a doklouzat k chatce nad Jeskyní mrtvých netopýrů. V této přírodní památce si momentálně můžete vybrat ze tří tras. Trasa A je myšlena pro rodiny s dětmi a bábovky, „Béčko“ zahrnuje několik vertikálních překážek včetně (pozor spoiler!) lanového žebříku a závěrečného traverzu po římse široké jako dlaň nad propastí, jejíhož dna nevidíte. K trase C zřejmě zase patří plazivky jak se dalo odhadnout ze stavu overalů skupiny, která se z této prohlídkové cesty vrátila před námi. Plánuje se i trasa D, která má ústit v dómu velkém jako fotbalové hřiště. Nejdříve ale musí jeskyňáři prokopat zkratku, která návštěvníkům ušetří půl dne plahočení přes úseky, kde by si zlomil vaz i kamzík.

Krúpova hora

Krúpova hora

Vstup do jeskyní nás přišel na 20 EUR, ale nelitoval jsem jediného centu. Jeskyně sice nejsou tak bohatě zdobené jako vápencové útvary Moravského krasu, ale zato nejsou tak „zkrocené“. Vyjma trasy A zapomeňte na vybetonované chodníky. Překonáváte suťové valy, přeskakujete z kamene na kámen a místy máte pohled do zejících vertikálních trhlin opravdu z první řady. Vylezete z díry uprostřed kleče a cesta zpět k chatě je za mokra svým způsobem mnohem zrádnější než vlastní jeskyně. Pro zajímavost. Existuje alternativní cesta od Jeskyně mrtvých netopýrů ke Štefánikově chatě pod Ďumbierom. Přímo nad vstupem do podzemí začíná pěšina na hřeben, odkud vede dál skrz kleč po úbočí kopce mírným stoupáním až k chatě. Ušetří se tak docela dost výškových metrů. Tato pěšina je sice neznačená, ale zřetelná a místním dobře známá.

Brána

Brána

Na Štefánikově chatě si vyzvedáváme věci a zahajujeme sestup do údolí k salaši Brenkus, kde plánujeme přespat. Protože nás prohlídka jeskyně zdržela víc, než jsme plánovali, zastihl nás na cestě soumrak a k salaši jsme dorazili až za tmy. Naštěstí je střecha salaše ze ztezky docela dobře vidět, takže jsme ji nepřešli. Začalo ještě mrholit, takže jsme se bez otálení vrhli do lesa, aby bylo čím topit. Kromě kamen a paland toho v salaši už moc nebylo, ale víc jsme stejně nepotřebovali. Na palandy se pohodlně vleze osm lidí, v případě nouze i dvanáct, ale to už se v salaši nehnete. Uvařili jsme si teplou večeři podle receptu Pejska a Kočičky a dopili zbytky ohnivé vody, abychom ji netáhli domů. Idylka. Venku mezitím mrholení přešlo ve vydatný liják, ale protože nikde nezatékalo, bylo nám to jedno. Avšak kdyby nás něco takového chytlo bez střechy nad hlavou, byl by to masakr lachtanů medvědích.

Jeskyně mrtvých netopýrů

Jeskyně mrtvých netopýrů

Ráno nám nachystalo hned dvě nepříjemná překvapení. Za prvé nepřestalo pršet. A za druhé se cesta dál proměnila v potok. Půda už nemohla více vody zadržet, takže všechna stékala po svazích dolů. V jednom místě jsme museli přebrodit zpěněný potok, ve který se proměnila dříve téměř neviditelná stružka. Jinde jsme pro změnu zapadali do bahna lesní cesty rozježděné těžkou lesní technikou. Kdo neměl pořádné boty užil si spoustu čvachtání. Moje textilní gore-texy to vzdali po dvaceti minutách a jednom potoku. Cesta do Liptovského Jána k autu trvala skoro čtyři hodiny a za tu dobu byl z každého z nás více či méně vodník. Osobně jsem měl pocit, že mi mezi prsty na nohou roste plovací blána. Naštěstí vlak přímé linky z Podturni do Olomouce byl vyhřátý a ne moc narvaný cestujícími, takže jsme měli dost místa na sušení. Podtrženo sečteno se nám všem v Nízkých Tatrách líbilo a plánujeme se sem znovu někdy vrátit a stihnout místa, která jsme letos vynechali – vrchol Ďumbiera, Ohniště, Stanišovské jeskyně, …

Cestování zdar!

celovky728x90.jpg

Byl to super článek? Sdílejte ho na Facebooku ... a přidejte hodnocení:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars