Sobota, 3.července.2010
Ráno nařízen budík na 7:00. Zazvonil 2x, ale děláme sborově, že ho neslyšíme. Takže vstávačka před osmou – máme kouzelný výhled. Celé to blikající noční představení se zahalilo mlhou mléčné barvy. Petrosani na pár hodin opticky neexistuje. K snídani ještě zbytky z cesty, balíme a krátce po deváté vyrážíme.
Sobota, 3.července.2010
Ráno nařízen budík na 7:00. Zazvonil 2x, ale děláme sborově, že ho neslyšíme. Takže vstávačka před osmou – máme kouzelný výhled. Celé to blikající noční představení se zahalilo mlhou mléčné barvy. Petrosani na pár hodin opticky neexistuje. K snídani ještě zbytky z cesty, balíme a krátce po deváté vyrážíme.
Lanovka nám už jezdí nad hlavou, pohráváme si s myšlenkou naskočit. Ale s batohem těžko a všude je vysoko. Tak zdoláváme prudký kopec pod lanovkou po svých. Celkem slušný začátek s bágly naloženými na maximum. Ale zatím jsme odpočatí. Vykreslují se první profily zúčastněných, v tomto případě lze dělit dle pohlaví. Pánská část neustále vepředu, „dámy“ vzadu.
Po cestě se k nám připojí společník – černý psisko. Jelikož si Radka nemohla pomoct a podrbala ho (ji – byla to fenka?), už jsme se ho (jí) nezbavili. Prošel s námi i přes místa, která očividně byla pod nadvládou jiných psů. Asi to byl(a) fakt diplomatka. Nahoře na konci lanovky zavládla celkem úleva, krátký odpočinek, ale jelo se dál. Poslední úsek (a ne krátký) prudšího stoupání. Odtud kousek dolů a výstup na nejvyšší horu Paringu – Paring Mare mohl začít. Cestou jsme zdlábli sekanou a zasekáváme se u koní kteří se pásli podél pěšiny.
Od Paring Mare kráčíme ještě dál, mělo by tu být nejvýše položené horské jezero Paringu. Po cestě potkáváme nějaké turisty, dva rumuny mířící stejným směrem. A skutečně se s nimi na místě noclehu setkáváme. Jezero bylo pod hřebenem, bylo nutné k němu sestoupit. Terén byl mazec, strmý kamenitý svah dal kolenům zabrat, navíc to, co se z vrchu zdálo kousek, byla docela štreka. V údolí byla jezera dvě, od nápadu nocovat u toho zadního nás odradila dálka, která se posléze projevila. Zůstáváme u prvního jezera, i přes ne zrovna ideální podmínky nacházíme místa na stany. Chystáme první vaření výpravy. Stačí jednoduchý vařič, složitější přístroje nejsou potřeba. Po jídle a koupání (které zvládl pouze Adam) padl návrh na hry, ale ihned po ulehnutí na karimatku se ozve únava. Zalezeme, stejně je zima a vypadá to na déšť. V noci leje jak z konve a přijde i bouřka. Obojí nás nechalo bez následků.
Neděle, 4.července 2010
Budík v 7:00 opět nevyslyšen, jeho úporné volání o pozornost násilně umlčeno. Vstávání proběhlo kolem osmé, v údolí mlha a obloha zatažená – nic moc. Hlavně je pěkná kosa. Kontrolujeme noční škody, vypadá že je vše v pořádku a všecko je v suchu. Vaříme čaj a snídani. Během ranního procesu se opět lehce rozpršelo, ale převážná část nebyly kapky, ale krupky. Přeháňka odešla stejně rychle jako přišla. Balíme věci a stejně jako většina okolojezerního osazenstva se chystáme k odchodu.
Bylo nás tam požehnaně. Jedna dvojice tu měla stan už když jsme zhlíželi shora. Dva Rumuni – naši věrní pronásledovatelé, přišli chvíli po nás. O něco později se odkudsi vzala třetí dvojice Rumunů. Oba vypadali na zkušené horaly, ovšem to, co do obrazu horalů nezapadalo, bylo rádio, které vyhrávalo od jejich stanu na plné pecky. Dle zběžného odhadu šlo o laciný rumunský pop. Výšlap zpět nahoru na hřeben nebyl o moc lepší než cesta dolů. Nakonec nás Martina s Radkou došly až nahoře.
Následovali jsme červenou značku dál po hřebeni. Celou dobu sledujeme tmavé mraky, které se k nám přibližovaly. Ale zatím jen čekáme, co se bude dít. Na jednom z vrcholků, kde krátce odpočíváme a kocháme se výhledem, už ale není nač čekat. Dopadají první kapky a všichni chvatně vytahují ponča. S našimi prvními kroky se k dešti přidá krupobití. Přidáme do kroku. Asi po 10-15 minutách je zas po všem. Černý mrak pokračuje po obloze a my sundáváme ponča. Naštěstí to nebyla bouřka, ta by na hřebenu stála za to.
Pokračujeme dál, vysvítá sluníčko a cestou nás zas dohánějí naši dva rumunští kámoši a hned sondují, kde budeme nocovat. Oni se chystají k jakémusi jezeru. To je pro nás trošku z ruky, proto dnešní spaní necháváme zatím otevřené. Předbíhají nás a je to už asi možná naposledy, co se s nimi setkáváme, pokud nepočítám dvě malé postavičky kráčející na dalším svahu, které vidíme po cestě z hřebene do údolí. Nakonec v údolí také zůstáváme. Myslím, že to bylo zatím nejhezčí tábořiště. Široké travnaté údolí sevřené kopci a s průzračným potokem uprostřed. Voda samozřejmě ledová, ale svěží a chutná skvěle. Jen tu dost fouká, ale svítí sluníčko.
Vaříme véču a okouníme po okolí. Hledáme signál, ale marně. Holt až zítra na hřebeni. Já se válím na trávě, Radka píše deník ve stanu. Ostatní šli do okolí. Po návratu líčí barvitou historii, kterak potkali stádo ovcí a byli pod útokem ovčáckých psů.
Alešův příběh
Večer jsme se šel projít korytem potoka, po proudu byly značeny vodopády. Zburcoval jsem kouřícího Adama s Martinou, aby šli se mnou. Martině jsem dokonce přinesl foťák a tvrdil, že vodopády jsou určitě hrozně hezký. Cestou jsem jim nějak utekl, později tvrdili, že se nemohli dostat přes bažinu (žádné jsem si nevšiml). Vodopády byly max. 1 m vysoké, tvořily v hlubokém korytu kaskády. Chtěl jsem se podívat za terénní zlom s vidinou toho, že tam bude vodopád jak Niagara. To jsem se ale nedozvěděl, nejdřív jsem zahlédl baču v dece a pak na mě naběhli čtyři ovčácký psi. Byl jsem na druhé straně potoka, tak jsem čekal, že jen dělají ramena a nechají toho. A ono ne. Zachoval jsem se podle osvědčené strategie : taktický ústup do předem připravených pozic. Nejdřív pomalu, s elegancí sobě vlastní, pak svižněji. Narazil jsem konečně na Martinu s Adamem, kteří měli mokrý boty, nechápali moc očividně co tam dělají psi, když šli obdivovat wasserfall. Chvilku jsme se dohadovali nad dalším postupem, usoudili jsme, že bude nejlepší se pomalu vzdálit. Psi to pochopili, párkrát štěkli, aby se neřeklo a nebezpečí je zažehnáno. Trochu to ale zkomplikoval Lukáš, který si to štrádoval směrem k nám a psům se to moc nelíbilo. Po pár dobře míněných nadávkách Lukášovi, aby k nám nechodil, celá story šťastně skončila. A tak jsem byl jediný běloch, který kdy spatřil paringské vodopády.
Ještě chvíli po této pamětihodné události svítilo slunce, opíralo se do svahu za námi. Ostatní si vychutnávali těch posledních teplých doteků, než definitivně zmizí za kopcem. Zbytek večera dopadl jako vždy – vytuhnutím. Aspoň našeho stanu teda. Adam s Alešem se jednou pokusili o komunikaci, ale bez odezvy:)
