Rumunsko- Paring + Capatiny (I. část)

noze728x90.jpg
Křížek při stoupání na hřeben Paringu

Křížek při stoupání na hřeben Paringu

Čtvrtek,  1.července 2010

Na autobusovém nádraží Florenc si dáváme sraz ve 20:30. Všichni jsou zde včas, jen Radka pořád nikde. Jsme mírně nervózní, kdy a zdali vůbec přijde. Naši nervozitu ukončí jeden telefonát, při kterém se dozvídám, že Radka na nás už čeká u autobusu. Takže kolem deváté se šťastně shledáváme na nástupišti u kterého už stojí autobus do Rumunska. Batohy dáváme do útrob autobusu a s sebou si bereme jen to nejnutnější v podobě pár plechovek piva.

Zabíráme místa a čekáme na odjezd téměř plného autobusu. Plného Čechů mířících naším směrem, byť v rumunských horách se naše výpravy rozcházejí každá jinam. Jsou tu jedni, kteří jedou do Banátu, druzí jdou zdolat hřebenovku Fagaraše. Každopádně když se autobus s asi pětiminutovým zpožděním rozjede, už nic z toho, co bylo řečeno a připraveno, nemůže být vzato zpátky. Jsme v tom všichni a máme před sebou zhruba dvanácti hodinovou cestu. Počet plechovek se časem ukazuje jako nedostatečný. Před usnutím si ještě krátíme dlouhou chvíli hrou karet.

Pátek,  2.července 2010

Stále v autobuse. V Aradu asi půlhodinová pauza, jelikož autobus pokračuje přes město Deva, ostatní co nejednou východním směrem, musí přestoupit. Společnost Eurolines se omlouvá za komplikace. No a my pokračujeme v cestě.

Okolo 13:00 jsme na místě. Město je ukázkou Balkánu. Po silnicích jezdí pěkná auta i typické oprýskané Dacie, uprostřed polorozpadlých zábradlí a křovisek stojí Billa nebo Mc Donalds. Okolo autobusů s turisty se rojí žebráci a žebračky, ať už děti, starci nebo nemocní. Všichni osmažení, špinaví, jsou součástí jednoho velkého soukolí zvaného ulice a dle slov jednoho známého Radky nejde o žádnou charitu ale tvrdý pouliční byznys.

Západ slunce při pohledu směrem na Petrosani

Západ slunce při pohledu směrem na Petrosani

Po výstupu z autobusu je v plánu výměna peněz a nákup lístku na vlak. Ale ještě než stihneme cokoli z výše uvedeného, stane se Radce první nehoda, kterou je nutné zaznamenat!:) Tak tedy: „Nevím jestli to byla nezavázaná tkanička nebo celá má vlastní bota – jedna z těchhle překážek se mi dostala do cesty a moje tělo přešlo z vertikální polohy do naprosté horizontály. Největší tečka je ale ta krosna na zádech, která mě zatluče do asfaltu a štěrku. Nějaká paní si mě fotí. Kdybych v tu chvíli znala hlášku, kterou objevíme o chvíli později, myslím, že bych ji řekla právě v tuhle chvíli – De pinde!“ Nakonec si z toho Radka odnáší jen odřený loket, koleno, bouli na hlavě.

Poté následuje předem připravený a očekávaný program. Za 50 euro získáváme něco přes 200 Lei. Já s Adamem se jdeme podívat do Billy po lžíci, kterou jsme zapomněli doma. Naštěstí jí  tam mají. Zbývají více než 2 hodiny, takže usedáme na zahrádku Pizzerie o pár bloků dál. Pivko pouze láhvové, Plznička to není, ale je studený a o to tu kráčí. Cena pivka tu je o něco málo nižší než u nás, obsah alkoholu však zase o něco vyšší. Vylezeme na sluníčko a máme ji všichni jak z praku. Cestou na nádraží ještě chvatně dokupujeme sešit a propisky a mažeme na vlak komentujíce veškeré dění již nově naučenou rumunskou hláškou DEPINDE, kterou jsme objevili v hodnotné publikaci Rumunština do batohu.

Cesta vlakem začala běžně, našli jsme prázdné kupé. Měla trvat 3 hodiny. Vlak jakoby z oka vypadl úrovni ČD, jen malinko oprýskanější a ještě tak o 20 let starší. Asi po hodině jízdy nastala anomálie. Vlak zastavil a s touto lokomotivou se už nehodlal znovu rozjet. Průvodčí celkem bezradně telefonoval na všechny strany. Po více než hodinovém čekání oznamuje, že přijede nová lokomotiva. Skutečně po nedlouhé době dorazila. Rozjezd vlaku jsme oslavili bouřlivým potleskem, místní se smějí. Petrosani bylo kurňa daleko s touhle prodlevou. Karty nás zabavily na nějakou chvíli, pak spíš uspaly. Asi to byly taky ty piva…:)

Ve 20:15 jsme v Petrosani. Hned za nádražím chytáme Taxi. Dovezli nás až k nějaké chatě, výše než začínala lanovka. Ta už ale stejně nejezdila. Jen s placením nastal trochu zmatek. Vezly nás 2 auta, dole jsme vysvětlovali, že cena dohromady bude 30 lei. Nahoře ovšem chtěli 30 lei za každé auto. Chlápci nevypadali, že chtějí šmelit, těžko říct… možná to nepochopili oni možná my. Každopádně platíme 60 lei a loučíme se. Vzhledem k tomu, že je ještě dost světla, zkusíme dojít na horní zastávku lanovky. Už se šeří a my jsme pod vrcholkem. Sice to tu není nejrovnější, ale stavíme stany. Usínáme prakticky hned, stejně už je tma. Ale výhled na noční Petrosani v údolí rozhodně stál za to – hemžící se světelný had obklopený svahy.

celovky728x90.jpg

Byl to super článek? Sdílejte ho na Facebooku ... a přidejte hodnocení:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars