Rumunsko- Paring + Capatiny (III. část)

noze728x90.jpg
Nádherné zelené louky nás doprovázely po celý přechod pohoří

Nádherné zelené louky nás doprovázely po celý přechod pohoří

Středa, 7. července 2010

Klasicky vstáváme později než jsme měli v úmyslu. Na nebi se jen místy prohání několik osamocených mráčků. Před námi se rýsuje vrcholek, jehož jméno se jen domníváme. Nejprve tedy klesáme do sedla a poté traverzujeme po svahu a vrchol obcházíme z levé strany.

Najednou se před námi vynoří bílé vrcholky. Nejprve se domníváme že se jedná o 70 km vzdálený Fagaraš, na kterém leží zbytky sněhu. Čím se ale blížíme blíž a blíž zjišťujeme že přeci není možné, že bychom došli až na Fagaraš:) Usuzujeme tedy že se jedná o vápencovou kru, kterou je pohoří Capatiny zakončeno.

Cestou směrem k této kře ještě Radka zjišťuje, že někde cestou vytratila bundu, a jelikož být v horách bez bundy není zcela optimální, rozhodne se pro ní vrátit. Naštěstí ležela u cesty jen pár desítek minut zpátky. V mapě už se přestáváme orientovat, a tak zkoušíme komunikaci s bačou, kterého cestou potkáváme. Ukazuje někam rukou, důvěřujeme mu a tak se tímto směrem vydáváme. Jen se přehoupneme přes zatravněný hřeben spatřujeme v údolí pod námi jakési stavení připomínající alpskou chalupu. Pevně doufám, že tam narazíme na výčep s pivem. O zhruba kilometr dál je vidět ještě salaš. Rozvíjíme diskuzi, zdali půjdeme k velké chatě připomínající hotel, či k salaši. Vyhrála salaš. Cestou k ní natrefíme na ideální stanovací plácek, na kterém se pro dnešek usadíme.

Příprava na novou silnici

Příprava na novou silnici

Jen co dojíme večeři, slyšíme blížící se psí štěkot. Přiběhnuvší psi nevypadají nebezpečně a dokonce jeví zájem o naše pohlazení. Po několika minutách přichází i bača s početným ovčím stádem, které obklopuje naše stany. Jen co s bačou prohodíme pár vět a vykouříme několik cigaret nabízí nám k ochutnání brynzu. S Adamem tedy jdeme s ním za jeho ženou, která nás zavede k ním do přístřešku. Dostáváme opět velikánský kus domácího sýru a láhev pravého ovčího (nebo kozího) mléka. Opět zjišťujeme, že jsme si nevzali nic, čím bychom této ženě oplatili její štědrost. Proto při návratu k ostatním prohledáme batohy a naleznouce několik sladkých dobrot jdeme s nimi za bačou jako poděkování za sýr a mléko.

Večer, ač jsme již po večeři, sníme nemalý kus sýru a s plnými žaludky jdeme spát.

Středa, 8. července 2010

Po snídani přemýšlíme kudy se vydat, zdali směrem k vápencové kře, jak popisují průvodce. Či k chatě připomínající horský hotel, který jsme viděli včera, jak jsme vykoukali z mapy a jak nám doporučil i bača. Rozhodujeme se pro onu horskou chalupu a s vidinou, že tam nakoupíme pečivo ani nesnídáme. Čím více se však ke stavení blížíme, tak se vidina pečiva a hlavně pivka rozplývá. Při pohledu na třípatrovou budovu zblízka je vidět, že je již několik let opuštěná a značně zchátralá. Jedinými obyvateli, které jsme spatřili, byl nespočet vlašťovek, mající hnízda pod střechou. Alespoň zde nabereme vodu z pramene za chatou.

Stáda polo divokých koní v pohoří Capatiny

Stáda polo divokých koní v pohoří Capatiny

Již jsme líní se vrátit a pokračovat k vápencové kře. Dle mapy docházíme k závěru, že sejdeme-li do údolí, měli bychom natrefit na potok, podél něhož bychom se k ní měli tak nebo tak dostat. Vydáváme se tedy z kopce, abychom opět ztracenou výšku nabrali při výstupu po cestě vedoucí k nějaké salaši. Tu raději, kvůli štěkajícím psům, obcházíme velkým obloukem a vcházíme do lesa ve kterém cesta končí. Nejsme však žádné slečinky a pokračujeme dál i bez cesty. Chvílemi se prodíráme křovím, jindy zase keřový podrost zmizí a cesta ubíhá rychleji. Čím jsme v lese hlouběji, začínám se, a ne jen já, ale možná i ostatní, obávat medvědů. Obavy nakonec zaženeme zpěvem všemožných i nemožných písní.

Po pár hodinách netrefujeme na lesní cestu, která nás dovede až na dno údolí ve kterém teče a zurčí čistý horský potok. Naději, že nás tento potok dovede k vápencové kře jsme už před nemalou chvíli pohřbili. Cestou podél říčky potkáváme několik part dřevařů z čehož usuzujeme, že by poblíž mohla být vesnice. A snad v každé vesnici je přeci hospoda a obchod, tedy aspoň u nás v Čechách. S touto vidinou nabíráme druhý dech, a opravu po asi dvou hodinách chůze spatřujeme první obydlí. Jak míjíme jednotlivé stavení ve vesnici, jejíž jméno, měla li vůbec nějaké, mi v paměti neutkvělo, rozplývá se naše představa o odpočinku nad chlazeným pivkem.

Při překračování řeky, která nás provázela posledních pár hodin, máme možnost vidět místní odpadové hospodářství v praxi. Mylně se domnívám, že žena jdoucí po hraně jezu a vláčející velký koberec jej hodlá v řece vyprat. Nevláčila se s ním za účelem jeho vyčištění, ale použila jej jako pytel na všemožný odpad, který posléze bez jakéhokoliv váhání vysýpá do řeky a odchází.

Vcházíme na hlavní ulici a rázem se stávám atrakcí číslo jedna. Domorodci, sedící před svými domy klábosí, smějí se a pozorují nás. Po chvíli se odhodláme zeptat, kde že to vůbec jsme, vytahujeme naši pofidérní mapu a dáváme ji místním do rukou. Po pár minutách se jejich prsty shodují v jednom bodě, který je však vzdušnou čarou asi 30 kilometrů od Baile Olanesti, od lázní, kde jsme dnešek chtěli zakončit.

Stanování mezi ovcemi

Stanování mezi ovcemi

Radka tedy zkouší využít svoji brilantní italštinu a zjišťuje, zdali odsud jezdí autobus. Jezdí, ale dnes už prý nepojede. Nakonec dostáváme nabídku, na odvoz do městečka ležícího u hlavní silnice, odkud autobusy jezdí častěji. S velkými díky tuto možnost vítáme. Po chvíli vyjede z garáže starší Renault a mi se v pěti lidech a s batohy mačkáme na zadních sedadlech. Na místě řidiče sedí Rumun, který umí řídit a na místě spolujezdce jeho kamarád, který zase pro změnu umí italsky. No, cesta do asi 20 kilometrů vzdáleného Horezu to byla vskutku zajímavá a jen stěží popsatelná, ale když jsme z auta vystoupili, všichni jsme si oddechli:)

celovky728x90.jpg

Byl to super článek? Sdílejte ho na Facebooku ... a přidejte hodnocení:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars