Osobnosti

Polárník Miroslav Jakeš i po šedesátce dobývá severní pól

Polárník Miroslav Jakeš i po šedesátce dobývá severní pól

polárník Miroslav Jakeš

To je čipera: polárník Miroslav Jakeš i po šedesátce dobývá severní pól , Grónsko nebo Špicberky. A jeho recept? Enzymoterapie a česnek!   

Někdo si stěžuje už ve čtyřiceti, že ho všude píchá a bolí, někdo si nepřipouští přibývající léta ani po šedesátce. Takovým příkladem je nejslavnější český polárník Miroslav Jakeš (63), který žije odkazem Rolanda Amundsena a snaží se poodhalit tajemství tohoto norského průkopníka expedic za polární kruh. Jak se zdá, nebrání mu v tom ani věk, ani mnohá zranění, která během cest prodělal. Jak to dělá?

„Speciální cvičení neprovádím, posilovny ani jiná sportovní střediska nenavštěvuji. Na svých pěších a lyžařských výpravách se nachodím tolik, že jsem rád, že si doma odpočinu. Rád se otužuji, minimálně každé ráno se sprchuji studenou vodou. Občas se ráno proběhnu, jezdím na kole a také pracuji na chalupě, takže pohybu mám dost,“ líčí svůj recept na elixír života Miroslav Jakeš.

Myslet si ale, že po nějaké „zázračné pilulce“ nesáhne polárník ani v dobách nejtěžších, by byl omyl. „Již několikrát mi na cestách pomohl Wobenzym, zejména po úrazech nohy. Naposledy v loni kdy jsem na Špicberkách narazil skútrem na velký kámen. Odnesla to pravá noha. I když jsem si ji nezlomil, byla noha silně pohmožděna a odřená. Zvláště kolem kolena mi popraskaly vazy. Bolest velká, nemohl jsem chodit. Vypadalo to na dlouhé léčení, ale na to jsem neměl čas. Za několik dní jsem musel provádět české lyžaře na Špicberkách a pak jít s britskou skupinou na Severní pól. Nešel jsem ani do nemocnice, kde bych dostal asi sádru. Jediné co jsem mohl udělat, že jsem začal brát 15 pilulek tohoto oranžového zázraku 3x denně. První dny jsem ještě vlekl zraněnou nohu na lyži, ale s každým dnem se stav zlepšoval. Jinak si už na každou výpravu beru Wobenzyn a preventivně jej používám během cesty,“ vzpomíná na krušné chvilky Miroslav Jakeš.

Nejbližší výprava ho nyní čeká do Norska na náhorní planinu Hartangervidda, kde by chtěl jít na lyžích ve stopách norského polárníka Rolanda Amundsena, který tam v roce 1896 málem zahynul. „Kolem jeho cesty je spousta nejasností, které bych chtěl odhalit,“ popisuje cíle své cesty Jakeš. Potom pokračuje na Aljašku, kde plánuje projít část trasy známého závodu Iditarod  vedoucího z Angorache do None. „Jako každý rok podnikneme také lyžařské výpravy na Špicberkách a severním pólu. Na Špicberkách mi schází ještě jedna velká výprava a to sám dojít na nejjižnější cíp Špicberk tam a zpět,“ popisuje své nejbližší plány Miroslav Jakeš.

Důležité je podle něho předcházet úrazům. Většina úrazů pramení z únavy a tím nedostatku koncentrace. Proto je důležité umět správně odpočívat, dodržovat optimální fyzickou zátěž a síly nepřeceňovat. „Jako prevenci proti nemocím pravidelně užívám také česnek, který považuji za nejuniverzálnější zeleninu,“ prozrazuje své léčebné metody cestovatel.

A co ho při cestách překvapilo v poslední době nejvíce?  

„I přesto, že se léta věnuji polárnímu cestování, neznamená to, že mně nemůže nic překvapit. Bývají situace, které nemohu předem ovlivnit, například setkání s ledním medvědem nebo jako tomu bylo při poslední výpravě na západním pobřeží Grónska, změna počasí. Na rozdíl od předešlých let tam začal padat sníh dříve. Náhlý příchod zimy ztížil pochod v horském terénu a tak hrozilo zranění. Museli jsme být opatrný, neboť pomoci bychom se nedovolali. Tato výprava byla i posledním průzkumem oblasti, kam bych chtěl dojít příští rok a to již při třetím přechodu Grónska z východu na západ tentokrát z Tasiilaqu do Nuuku. Cesta z ledovce a dále k moři na západním pobřeží, kde také v roce 1888 dokončila jako první přechod Grónska skupina Fridjofa Nansena, je náročnější než je tomu například u Kangerlussuaqu, kam se obvykle chodí,“ uzavírá český polárník Miroslav Jakeš.

Ohodnoťte tento příspěvek